Omezení daňové uznatelnosti provizí za stravenky – nový rozsudek Nejvyššího správního soudu

Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 20. února 2014, č. j. 7 Afs 33/2013-34 potvrdil praxi aplikovanou finančními úřady, které jako daňově uznatelný náklad považují pouze 55 % nákladů na provizi za stravenky evidovaných u zaměstnavatelů. Tato praxe vycházející ze zákona o daních z příjmů, konkrétně z ustanovení § 24 odst. 2 písm. j) bodu 4., a z pokynu D-300 (aktuálně D-6) byla odbornou veřejností často napadána s tím, že by náklady na provizi měly být daňově relevantní v plné výši. Žalobce (daňový poplatník) v tomto případě namítal, že celá provize představuje daňově relevantní náklad s argumentací, že stravenky jsou ceninou, které se oceňují nominální hodnotou a náklady spojené s pořízením této ceniny jsou daňově relevantní nákladovou položkou. Finanční úřad s tímto postupem nesouhlasil a náklady na provizi rozdělil na část daňově uznatelnou (55 %) a část daňově neuznatelnou (45 %), tedy ve stejném poměru jako je dělena daňová uznatelnost příspěvků na stravování. Nejvyšší správní soud souhlasil s postupem a závěry finančního úřadu. V této souvislosti konstatoval, že pokyn D-300 nejde nad rámec zákona o daních z příjmů, jak namítal žalobce, a že postup finančního úřadu je plně v souladu s relevantními ustanoveními zákona o daních z příjmů upravujícími daňovou relevanci nákladů zaměstnavatele na stravování zaměstnanců. Proto lze při přípravě přiznání k dani z příjmů právnických osob doporučit respektování tohoto postupu a vždy 45% z evidovaných nákladů na tuto provizi považovat za daňově neúčinné náklady.