Czech Republic
Jazyky

Jazyky

Nejednoznačnost výchozích pojmů pro ocenění v české legislativě

Rádi bychom se s vámi podělili o náš pohled na problematiku vymezení základních pojmů využívaných při zpracování znaleckých posudků, které jsou ovlivněny novým občanským zákoníkem (zákon 89/2012 Sb. – „NOZ“) a zákonem o obchodních korporacích (90/2012 Sb. – „ZOK“). V tomto článku se zabýváme zejména oceněním pro účely převodu mezi spřízněnými osobami či pro účely nepeněžitých vkladů.

Kde oceňování začíná?

Základními výchozími pojmy v oblasti oceňování jsou tzv. standardy hodnoty. Cílem standardů hodnoty je určit, jaký druh investora nahrazuje pohled oceňovatele. Škála možností je totiž poměrně široká od tzv. objektivizovaných hodnot, přes tradičně používané tržní hodnoty a „fair value“ specifikované Mezinárodními účetními či oceňovacími standardy (IFRS, IVS), až po tzv. individuální hodnoty. Tedy v závislosti na použitém standardu hodnoty by výsledek znaleckého posudku mohl zohledňovat např. bezpečnou vysoce konzervativní hodnotu aktiva až po hodnotu aktiva, které zohledňuje veškeré synergie, jež je převáděnému aktivu schopen přinést nový nabyvatel.

Jaká jsou vodítka pro „standard hodnoty“ v platné legislativě?

Když pomineme oblast právních přeměn, tak historická právní úprava (tedy obchodní zákoník) nekladla na oceňovatele požadavky týkající se použitého standardu hodnoty. Typicky byl používán tzv. standard tržní hodnoty, pro nějž je standardní zohledňovat v hodnotě pohled průměrného kupujícího a průměrného prodávajícího.

Nová právní úprava upravující oblast převodních cen a nepeněžitých vkladů, konkrétně ustanovení § 251, § 255 ZOK též přímo neobsahuje specifikaci standardu hodnoty, který by znalec měl pro zpracování znaleckého posudku použít. Zajímavé ale je, že určitou specifikaci standardu hodnoty obsahuje ustanovení § 469 ZOK, které se ale zabývá výjimkami z povinnosti oceňovat nepeněžitý vklad znalcem a nezávislému odborníkovi ukládá ocenit neobchodované aktivum reálnou hodnotou, aniž by tuto hodnotu blíže specifikoval. Chybějící vymezení standardu reálné hodnoty přímo v ZOK považujeme za faktor znejišťující volbu standardu hodnoty a následného ocenění.

Jak nalézt „reálnou hodnotu?

Bylo by velmi netypické, aby znalec použil bez významného důvodu jiný standard hodnoty než nezávislý odborník. Jak ale blíže vymezit intuitivní představu toho, co je „reálná hodnota“. V české legislativě jsme našli tento pojem pouze v zákoně o účetnictví (563/1991 Sb.), který pojem reálná hodnota vymezuje jako „tržní hodnota“ ve smyslu ceny zjištěné z obchodování na trzích s cennými papíry a v druhém pořadí jako ocenění použité při kvalifikovaném odhadu nebo posudku znalce, které má zajistit přiměřené přiblížení se k tržní hodnotě.

Pro ocenění často velmi specifických aktiv je takovéto vymezení standardu hodnoty nedostatečné. Je proto vhodné obrátit se i na uznávané mezinárodní standardy, které používají pojem „fair value“, což je pojem uváděný v oficiálních překladech Mezinárodních standardů účetního výkaznictví jako „reálná hodnota“.

Reálná hodnota je specifikována hned dvěma uznávanými mezinárodními standardy.

Jedním z nich jsou Mezinárodní standardy účetního výkaznictví (IFRS), které hledají reálnou hodnotu z pohledu prodeje konkrétního aktiva investorům pohybujícím se na trhu, jenž je pro prodej aktiva z pohledu účetní jednotky hlavní či nejvýhodnější.

Druhými tradičními standardy jsou Mezinárodní oceňovací standardy (IVS), které pojem „fair value“ definují z pohledu transakce již mezi dvěma identifikovanými osobami. Tyto standardy nejsou bohužel k dispozici v oficiálním českém překladu.

Je zřejmé, že mezi definicí pojmu „fair value“, který je často překládán jako reálná hodnota, u dvou klíčových standardů zabývajících se problematikou oceňování existují rozdíly, jež by v některých případech mohly vést k odlišným závěrům ohledně hodnoty oceňovaných aktiv / závazků.

Jak naložit s reálnou hodnotou?

Historicky jsme byli svědky, kdy nezávislý regulátor s využitím doporučených metodik pro zpracování posudků dosáhl významné standardizace oceňovaných postupů. V tomto případě se jednalo o regulaci posudků pro účely povinných nabídek převzetí a veřejných návrhů smlouvy a následně vytěsnění minoritních akcionářů. Tímto regulátorem byla Komise pro cenné papíry a následně Česká národní banka.

Považovali bychom proto velmi za vhodné, kdyby pojem reálné hodnoty, jenž se nyní objevuje v ZOK dostal jasnější obrysy alespoň ve formě neformálního výkladu veřejné instituce tak, aby bylo zřejmé, z pohledu jakého investora se má oceňovatel na hledanou hodnotu dívat.

Naše společnost vám ráda poskytne podporu v praktických potřebách spojených s oceněním.

Líbil se Vám článek? Pomozte nám šířit jej dále.